Jetík Tématem letošní sezóny jsou pro Jetíka Klokočské skály. Začalo to opět náhodou, když se Jetíkovi v reakci na jeho fotky ozval bývalý tramp Slůně a svěřil mu tajemství svého dokonale ukrytého kempu, kterému v 80. letech říkali „Ztracené údolí“. Paradoxně je v místech, o kterých si Jetík myslel že je dobře zná a že ho tam nemůže už nic překvapit. Od té doby netrpělivě vyhlížel jaro, aby mohl vyrazit.
S instrukcemi se dá kemp Ztracené údolí najít strašně snadno. Přístup k němu ale rozhodně snadný není. Nejdříve je třeba překonat tzv. „Lámačku kostí“. Je to taková skalní římsa, která z dálky a z podhledu vypadá naprosto nevině, ale Jetík varuje – je to o držku, hlavně tedy při cestě zpátky. Chce to boty které nekloužou a silnou vůli nedívat se dolů – cestička se totiž tiskne přímo ke skále (není tam v podstatě ani místo pro rameno – nutno se natočit) a na druhé straně vedle cestičky je hned sráz dolů – dost hluboký na to, aby se člověk přerazil. Je tam vyrytý kříž a Jetík raději nepřemýšlí proč – fotku sem dávat nebude, aby popis cesty nebyl příliš návodný.
Tím ale záludnosti cesty nekončí – nyní je třeba překonat několikametrový skalní výšvih, opatřený jen velmi mělkými stupy. Za mokra to může být trošku problém, ale Jetík to zvládá s bravurou sobě vlastní. (Zpátky se uvidí, případně sjede dolů po zadku)
A pak je tu další skalní římsa – je výrazně výš než ta dolní, ale je širší. Vypadá kluzce, navíc se naklání směrem ke srázu, ale jinudy se tam prostě dostat nedá. Přesto Slůně psal, že tam chodíval i v zimě, ve sněhu – Jetík nechápe. Fotka trošku klame, ta hloubka pod římsou je opravdu značná.
Pak už Jetík došel rovnou nad kemp a vlezl do díry.
Je tam jakási nízká předsíň, postavit se v ní nedá, prý tam býval ukrytý „cancák“ – návštěvní kniha.
No a pak v Jetíkovi až hrklo, když se před ním bez varování, v uzounké spáře mezi skalami, na místě kde by to vůbec nečekal, zjevil domeček jako pro panenky – kemp Ztracené údolí.
Skoro se to ani nedá vyfotil, Jetík má sice širokoúhlý objektiv, ale ve spáře není kam poodstoupit. Domeček je ve skutečnosti velmi nízký – po čtyřech se Jetík protáhl „dveřmi “ dovnitř do naprosté tmy (má s sebou baterku), do poměrně prostorné jeskyně.
Je z tohohle místa nadšený. I když má ve zvyku být v přírodě zásadně off-line, zapíná na telefonu předražená mobilní data a posílá Slůněti, který zde byl prý naposledy před 40 lety, speciální pozdrav . Teprve později se dozvídá, že Slůně je odpůrcem mobilních technologií, chytrý telefon nemá a Jetíkův rychlý pozdrav si přečetl až po týdnu.
Pro Jetíka je to asi nejhezčí, nejtajemnější a nejlépe ukrytý kemp, jaký doposud viděl. Když se ho nabažil, vrátil se k horní skalní římse na cestu zpět. Zvláštní, že zpáteční cesta je vždy obtížnější.
No a pak si ještě Jetík prohlédl okolí kempu, došel na místo o kterém mu Slůně psal jako o Hvězdárně. Tam si lehl na skalní plošinu, díval se na modrou oblohu téměř bez mráčků a představoval si, jak to tu musí vypadat v noci, když je černočerná tma, zářící město je daleko a nad Ztraceným údolím svítí tisíce hvězd.
Tak ahoj a zase někdy příště, Jetík
