Lata Brandisová

Že jste tohle jméno ještě neslyšeli? Tak si druhou říjnovou neděli pusťte televizi a zaručuji, že o ní uslyšíte minimálně tuhle větu.

Je to jediná žena, která vyhrála Velkou pardubickou.

Narazil jsem na knihu Nezlomná, která mne naprosto pohltila. Od té doby se chci podívat na místa, kde se Lata pohybovala. Na pár jsem již byl a proto se s vámi chci podělit o příběh, který vlastně doteď nemá obdoby a svým způsobem se snad nebude už nikdy opakovat.

Lata se narodila 26. června 1895 v Úmoníně, do šlechtické rodiny Brandisů. Narodila se jako páté dítě spolu se svým, o pár chvil, mladším dvojčetem Kristýnou. Celkově měla osm sourozenců. Z toho jen dva bratry, ale oba umírají mladí. Leopold ve čtrnácti letech a Mikuláš v první světové válce 1917. V roce 1897 se přestěhovali na zámeček v Řitce, kde si vybudovala vztah ke koním. Třeba již v deseti letech dokázala řídit bryčku.

Je zde malé muzeum Laty Brandisové, ale pro návštěvu je nejlepší se ozvat předem. Více na https://www.zamekritka.cz/. Příště to musím udělat 🥺

Za to, že se Lata dokázala dostat až na Velkou Pardubickou, může i vzdálená rodinná vazba s rodem Kinských. Zdenko Radslav Kinský byl její  bratranec a věnoval se trénování vlastních koní na překážkové dostihy. Než však mohla startovat v dostihu, tak dostávala ty nejtěžší úkoly v podobě trénování mladých, nebo nezvladatelných koní a jelikož je zvládla, tak přišla ta největší odměna.

Podle knihy ji Radslav nabídl, aby jela jeho koně ve Velké pardubické, na zámku Obora. Ten je pro návštěvy uzavřen, ale kdyby někdo chtěl… https://www.kinskydalborgo.cz/obora-knezicky/hotel/

V roce 1927 se tak Lata Brandisová poprvé postavila na start Velké pardubické. Soupeři s tím měli problém. Vydali prohlášení, že jejich důstojnická čest jim velí, že nemohou soupeřit se ženou. Ale spíše se obávali, že kdyby je porazila, tak budou všichni zesměšněni. Podali tak protest k Československému jockey klubu, kde ovšem stál v čele Radslav 😏 Ten se obrátil na Anglický jockey klub, který odpověděl, že se startem ženy by neměl být problém, akorát musí mít oddělenou šatnu 😀

Lata jela na klisně Nevěstě a po třech pádech doběhla pátá. Ještě v roce 1927 ji umírá maminka a 1928 i tatínek. Věnuje se tak více rodině, než koním. Do Velké Pardubické naskakuje až v roce 1930 na hřebci Norbertovi a obsazují čtvrté místo. 1931 byla třetí. V roce 1932 umírá Oktavián Zdenko Kinský – tatínek Radslava a do Velké pardubické Lata nenastupuje.

Ovšem o rok později se začne psát příběh mezi Latou a klisnou Normou a společně získávají třetí místo. 1934  jsou ještě o příčku výš, druzí. V roce 1935 je ovšem pátá a Radslav se rozhodne, že další Velkou pojede na Normě muž, D. Pogliaga, ale skončí na čtvrtém místě. Radslav chce Normu poslat na chov. Lata uprosila Radslava, aby jim dal ještě jeden rok, ještě jednu šanci. Lata s Normou rok tvrdě trénují a pak nastane ona neděle.

Neděle 17. října 1937

Nálada v publiku, ale i v zemi byla velmi dusná. Připomeňme si, že 14. září 1937 umírá Tomáš Garrigue Masaryk a v Československu se spory mezi Němci a Čechy vyostřují. Poslední tři vítězové Velké pardubické jsou nacisté.

Na startu stojí patnáct koní, z toho pět nacistických. Je typicky dušičkové počasí. Trať z poloviny tvoří oranice, ale opravdu oranice, né jako dnes uvláčené pole. Taxisův příkop (opět těžší než dnes) tehdejší nejtěžší dostihová překážka na světě, přichází z kraje dostihu. Favorit s hákovým křížem a obhájce vítězství Herold (s jezdcem Oskarem Lengnikem), zde padl. Padli i další koně, vznikl chaos. Lata s Normou však Taxis překonaly čistě a bezpečně.

Tempo dostihu začali diktovat zbylí jezdci z Říše. Lata držela Normu takticky v zadní části pole.

Na Hadím příkopě se však začaly drát dopředu. Na Velkém vodním příkopu padla německá klisna Edenhall.

Do cílové rovinky vbíhala Lata v souboji s nacistickým valachem Quixie (sedlal ho Willibald Schlagbaum). Zatímco nasvalenému Quixie docházely síly, tak lehká Norma, hnaná obrovským řevem 40 000 diváků, zrychlila.

Lata s Normou se odpoutaly od nepřítele a vyhrály s náskokem sedmi délek.

Těžko si představit ten hukot na pardubickém závodišti. Stala se tu vskutku neskutečná věc. Drobná dívka s koněm z českého chovu, z chovu Kinských z Chlumce nad Cidlinou. Porazily společně nacisticky šlechtěné mašiny na vítězství.

Dav lidí vtrhl na závodiště a pořadatelé museli dokonce klisnu bránit, aby se jí v záplavě radosti nic nestalo. Nebyla to oslava, byla to doslova národní demonstrace. Lata se objevila na ramenou Čechů, kteří věřili, že tímhle vítězstvím vyhráli i nad nacistickým Německem.

Nacisté brali prohru jako velkou potupu a ani se nezůčastnili dekorování. Místo zdvižených pravic zazněl Kde domov můj a kdo neplakal, nebyl Čech.

Norma prakticky okamžitě putovala do chovu. Lidé za ní jezdili a nosili dary v podobě mrkve a cukru. Zámek v Chlumci nad Cidlinou se stal nejnavštěvovanější místem v republice. V zimě 1937 byla připuštěna a její geny tak v koních Kinských žijí dál. Ale nelze to určit úplně přesně.

Norma umřela roku 1945 při porodu, bylo jí 18 let. Asi to pro ni bylo spíše vysvobození. Kdyby přežila o pár měsíců déle, kdy dorazila Rudá armáda, tak by jí nejspíše čekalo zesměšnění v podobě zapřáhnutí do pluhu v JZD. Takhle dožila jako královna v obklopení lidmi, kteří ji milovali. Zanechala po sobě potomky, ale komunisté zničili plemené knihy, takže přímé potomky dnes už nezjistíme. Každopádně v chovu je pravidlo, že potomek je pojmenován po matce písmenem začínajícím jejím jménem. Tudíž, když dnes narazíme na koně z chovu Kinských, který se jmenuje od „N“ je nějaká šance, že je v něm Normina DNA.

O jednom potomkovi víme jistě, ale o něm později.

Normin příběh byl poněkud jednodušší, za to si to vynahradíme u Laty.

Velká pardubická se v roce 1938 nejela, asi víme proč. Mnichovská dohoda a zabrání Sudet. Lidé očekávají válku. Některé šlechtické rody původem z Německa se otevřeně hlásí k nacismu, ale to rozhodně neplatí o Kinských a Brandisových, ti naopak hlásají věrnost Československému státu. Lata byla připravena sloužit v týlu jako pečovatelka koní.

Přichází Druhá republika. Půl roku temna, kdy se nevědělo co bude. Hledal se viník a na Brandisovi se koukalo skrz prsty, jestli to nahodou nejsou taky Němci. Zámek v Řitce už vedou jen ženy, Lata a šest sester. Propouštějí personál a topí se v dluzích. Prosperita usedlosti závisela na zemědělství, ale ztrátou pohraničí se zpřetrhaly obchodní styky. Jediným světlým bodem byl útěk za Normou do Chlumce, která v té době byla březí.

A jelikož nikdy nemůže být tak zle, aby nebylo ještě hůř, tak přichází 15. březen 1939 a nacistická okupace a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Nacistické úřady tlačí na šlechtu s německými kořeny, aby se vzdali Českého občanství a přešli k Němcům. Kinští, ani sedm statečných žen Brandisových to neudělalo. Odměnou jim byla nucená správa majetku pod nacistickým dohledem. Místo ježdění na koních přišla práce v gumácích, hlad, zima a strach.

Sestry bydlely v malé části zámku a v zimě topily v jedné místnosti a jídlo měly na příděl. Strach měly o sebe navzájem, ale taky o koně, které odváděli na frontu. Norma se tomu naštěstí vyhnula, protože byla chovná klisna. Ale když přišla komise pro odvod, tak Radslav její potomky a další své nejlepší koně schovával do lesů a nebo jim do kopyt dával kamínek, aby kulhali a nebyli odvedeni.

Osvobození ovšem nebylo vysvobození. Německý správce, kolaborant Kříž, v květnu 1945 prchnul a ženy si oddychly. Né na dlouho, Rusové se totiž chovali hůř jak Němci a sedm žen se muselo barikádovat ve svých pokojích. Rudá armáda se totiž na čas ubytovala na zámku a doslova ho zdevastovala.

Po konci války jim byly vráceny klíče od zámku, polnosti a koně. Jenže neměli co zasýt a čím je nakrmit. Navíc dostaly povinné odvody. Už je nebuzeroval dosazený správce, ale komunisté v národním výboře.

Roku 1946 bylo Latě 51 let, přesto usedla na koně jménem Nurmi – syn Normy, a jela Velkou pardubickou. Lidé opět šíleli, že jí viděli. Závod však nedokončila, Nurmi se lekl Taxisu a shodil jí. Odnesla to zlomenou klíční kostí.

Rok 1947 bylo extrémní sucho, nebyla voda, nebylo krmení a Komunisté přišli s milionářskou dávkou (speciální daň pro statkáře a podnikatele na vyrovnání dluhu po suchu), aby se nedostaly Brandisovi do problémů, musely prodat část dobytka, dřeva a zadlužit se. I tak, ale plánuje nastoupit do Velké pardubické. Osedlá si Otella, otce Normi, 12letý vraníka. A ještě před začátkem dostihu Otello připravuje perné chvíle pro Latu. Místo toho, aby čekal na povel ke startu, tak utekl ze startovního prostoru, oběhl celé závodiště a asi po čtvrt hodině byl přiveden zpátky na start. Napodruhé se už start povedl a Otello byl ihned v čele a bylo tomu tak až do Taxisu, což byla v tu chvíli výhra. Na Taxisu spadlo hned deset koní. Bohužel to byla poslední dobrá zpráva. Za lesíkem odmítl Otello poslušnost a závod nedokončili. A to bylo naposledy, kdy Lata závodila ve Velké pardubické…

V roce 1948 byl Kinským zestátněn zámek Obora a Lata neměla kde trénovat. I v roce 1949 vynechala Velkou pardubickou, ale přihlásila se do Kinského memoriálu v Pardubicích v barvách Státního hřebčína Slatiňany s klisnou Ninou. Jenže na Hadím příkopu přišel pád a dostala se pod kopyta dalších koní. Odnesla to proraženou lebeční kostí, komplikovanou zlomeninou levé nohy, několika zlomenými žebry, zlomenou klíční kostí a pošramocenou páteří. Navždy už potřebovala ke svému pohybu hůl. Navíc byla týden v kómatu. Skončila tak její závodnická kariéra.

I zámek v Řitce byl znárodněn, ale sestrám bylo umožněno bydlet v pár místnostech do roku 1953. Potom přišlo vystěhování do „Kadláčkovy chaty“ u Líšnice, cca 4 kilometry od Řitky.

Dnes už je chata opravená a možná zavedena voda a elektřina. V roce 1953 to byla spíše pastouška. Třeba pro vodu se chodilo dolů ke studni, cca 70 metrů s převýšením 20 metrů. Chata byla vlhká, bez sociálního zařízení a v zimě to muselo být opravdu o život, tam bydlet.

V chatě zůstaly jen tři sestry. Další tři se provdaly a odešly. Lata měla invalidní důchod a starala se o chod domácnosti. Dvě její sestry, Jana a dvojče Kristýna, pracovaly v čokoládovně Orion v Modřanech.

Roku 1965 se dostává naposledy na závodiště v Pardubicích jako host. A až symbolické bylo, že tento rok skončila druhá ve Velké pardubické Eva Palyzová.

V listopadu 1979 umřelo její dvojče Kristýna, což pro Latu bylo dosti zdrcující. Byly si oporou celý život a nikdy se od sebe nevzdálily. Následující zima byla pro dvě zbylé sestry poslední společná. Rok po smrti Kristýny, si Latu k sobě bere její synovec Ernst, syn nejstarší Latiny sestry Terezie, do Štýrského Hradce. Lata utrpěla zlomeninu krčku a Ernst na speciální povolení mohl Latu odvézt. Sestra Jana se odstěhovala do Líšnice, zřejmě do nějakého pečovatelského domu.

Lata si s sebou bere jen ty nejnutnější věci, plánuje totiž, že se na jaře do chaty opět vrátí. Je totiž Nezlomná 🥹 Jenže 12. května 1981 umírá na zápal plic. V 85 letech, bez svých sester a v Rakousku…

Láska k zvířeti  a pevné zásady.

Jsou víc, než dočasný prospěch.

Buďme taky nezlomní.

🇨🇿