Jestli něco Jetík nesnáší ještě víc než klíšťata, pak je to zima. Takže zatímco pro spoustu lidí je podzim nejkrásnějším ročním obdobím, Jetík si ho prostě nedokáže užít. Jakoby se díval skrz to nádherně zbarvené listí kamsi do dálky a viděl tam už všechny ty plískanice, sychravo, tmu, chřipkové epidemie i to bílé svinstvo, kterému říká „majonéza“.
I tak ale musí uznat, že jisté kvality podzim má. Pokud jsou tedy nohy a hlava v teple :-D.
Takhle se do podzimního hávu převléká sopečný vrch Vyskeř, s kapličkou sv. Anny na vršku. Pohled je z Příhraz, v jejichž okolí Jetík na kole moc rád kroužívá – pokud to tedy počasí a hlavně teplota dovolí.
Příhrazské skály jsou pro focení podzimu poněkud problematické. Sice jsou tam všude listnaté lesy, ale do hluboko zaříznutých údolíček proniká sluníčko jen obtížně, takže i když se tam Jetík na podzim vypraví brzy po obědě, bývá tam „tma“. Je tedy nutné vylézt někam nahoru – třeba na Starou Hradu.
Výstup z Příhraz na Starou Hradu dá docela zabrat, je to svah na samé hranici přilnavosti Jetíkových, od šlapek kola vyleštěných, podrážek bot. A to ještě chudák uklouzl po…….. spadaném listí 😉. Výhled ale stojí za to, tohle je pohled nad údolí Krtola.
Vraťme se ale do Jetíkova milovaného Turnova, údolí Jizery také dokáže na podzim zazářit a Jetík ho má přímo u nosu. Takhle je z turnovských luk vidět zámek Hrubý Rohozec. Tady dole se občas pasou krávy.
Jetík si velmi oblíbil cyklostezku Greenway Jizera. Proti proudu Jizery se z Turnova přes Dolánky dostaneme do osady Loužek, s úchvatným panoramatem přírodní rezervace „Bučiny u Rakous“, jejichž barva se na podzim proměňuje doslova ze dne na den.
A když je „dneska“ tak krásně, přejede Jetík na kole lávku železničního mostu v Rakousích, odbočí vlevo a míří na Malou Skálu.
Středověký skalní hrad Vranov na Malé Skále byl jedním ze strážních hradů Jizerské obchodní stezky. Se svojí délkou zhruba 400 metrů byl ale tak komplikovaný, že se prakticky nedal používat a brzy byl opuštěn.
Někdy, ale opravdu jen někdy, má Jetík chuť dát si na kole horskou prémii. Silnice z Malé Skály na Frýdštejn je na to ideální. Během cesty je dobré ohlédnout se za sebe a vychutnat si výhled na Suché skály.
Tuhle silnici nahoru k Frýdštejnu kdosi pojmenoval jako „Col du Frýdštejn, Alp de hý“ – inspirováno proslulou horskou etapou cyklistického závodu Tour de France. Člověk šlape, šlape, a když už si myslí že je nahoře, tak zjistí, že ještě zdaleka není ;-).
Před Jetíkem se konečně zjevuje hrad Frýdštejn. Zpustlý hrad, jehož posledním majitelem byl sychrovský hrabě Rohan, sloužil jako zdroj materiálu při výstavbě obce Frýdštejn. Nakonec hrad od Rohana zakoupil turnovský okrašlovací spolek a to, co z něho zbylo, začal opravovat pro turistické účely. Hrad Frýdštejn se dokáže opravdu pěkně podzimně vyfiknout….
Frýdštejn je až na samém okraji Českého ráje a přímo sousedí s Jizerskými horami a Podještědím. Jetík odsud sjede dolů na svůj oblíbený Sychrov a vychutná si pohled na Ještěd přes údolí říčky Mohelky.
Zámek Sychrov už přísně vzato do Českého ráje nepatří, ale zpravidla se jako jeho součást uvádí. Rohanovy zahrady měl na starost turnovský zahradník Mašek, který po smrti knížete vybudoval v Turnově (dnes již neexistující) zahradnický závod, který si získal věhlas i ve světě.
Pojďme ale do míst, která jsou skutečným jádrem Českého ráje. Hruboskalské skalní město je Jetíkovou nejoblíbenější skalní oblastí. Má to tam z doupěte blízko a tak není divu, že první jarní výlet do skal vede vždycky do „Skaláku“ a poslední podzimní zpravidla také. Zlatá stezka Českého ráje je na podzim opravdu zlatá.
„Zlatá“ asi není úplně přesné slovo, prostě to tam hraje všemi barvami, tak jako zde, pod Duhovou věží….
Jetík miluje skalní brány, některé z nich jsou však dostupné jen pro horolezce. Například tahle, která se „Brána“ dokonce i jmenuje.
Jetík, který se zde pohybuje nejčastěji na kole, tudíž je pořád v pohybu, neustále bojuje s neřešitelným dilematem – na jednu stranu si chce všechny ty pohledy na svůj milovaný Skalák před zimou opravdu užít, na druhou stranu toho ale chce za krátkou chvíli stihnout co nejvíc. Moc dohromady to tedy nejde. Třeba zde, Smíchouzův rybník, tady to přímo nabádá ke zklidnění a vychutnání si kouzla okamžiku.
Ale nedá se nic dělat, času je málo, „let’s go, musíme hurry“ 😀 . Pojďme se podívat někam nahoru na vyhlídku.
Světla hrozně rychle ubývá. Jak může vůbec někomu vyhovovat ten zimní čas? Prý je zdravý, přirozený. Jetík nechápe – co je zdravého na tom, že se po čtvrté hodině odpolední začíná stmívat? A tak ještě rychle na Valdštejn.
Teď už ale opravdu rychle domů, do doupěte. Už se stmívá a jak vždycky říkávala Jetíkova babička: „Klekánice už žvejká handru“.
Odpočiň si Jetíku. Nacestoval ses toho za celý rok dost, posaď se a vychutnej si poslední hřejivé paprsky podzimního sluníčka….
….protože co nevidět už přijde tohle…… 🙁
Jetík se umí nejenom dobře ukrývat před světem, ale i umí dobře psát a fotit. Takhle si představuji články psané pro lidi. Vžil se do nich a přesto, že je to tvor z jiného světa, dovedl se naladit na stejnou vlnu jako čtenáři tohoto článku. Jetíku, dobrý. Co bude následovat ??? 🤗👍😂
Asi zimní spánek bude následovat 😉. Jinak moc díky, Míro