…a stejně mi nikdo neuvěří…

Jetík by sám nevěřil tomu, že tenhle článek může vůbec vzniknout. V jednom z předešlých článků, který se jmenoval  „Podzim maluje„, nastínil Jetík svůj vztah k zimě jako k období, které nesnáší. A rozhodně je to období, ve kterém tráví venku jen nezbytně nutnou dobu. Že by si vyrazil někam do zasněžených skal, to je naprostý nesmysl. Nebo alespoň doposud byl….

Letošní zimu šel totiž Jetík do sebe. Začalo to už v prosinci, když byla několik dní v kuse namrzající mlha….

Ta mrznoucí mlha se Jetíkovi doslova zakusovala do obličeje, ale touha po fotkách byla silnější.

* * *

Pokračovalo to pak 9. ledna, kdy si Jetík pěšky(!) vyrazil do Dolánek. Cesta z Turnova podél Jizery byla naprosto šílená – po celé délce pokrytá tvrdou, hrbatou ledovou vrstvou. Dodnes Jetík považuje za malý zázrak, že se mu tam podařilo dojít, spíš doklouzat, aniž by sebou jedinkrát seknul…. 

Ledopády ale stály za to. Bývají tradičně na svahu vysoko nad řekou, Jetík se vratce  vydrápal až přímo k nim.

Dole na cestě, pod ledopády, se válela spousta ledových odlomků, některé kusy měly délku i dva metry  – to by měl Jetík pořádnou bouli.

* * *

Na konci ledna se oteplilo a konečně se zase ukázalo i sluníčko. A Jetík se poprvé vydal do skal. Původně chtěl jít na Valdštejn, ale nakonec se vydal, opět pěšky, přes Dolánky až nahoru na Bukovinu, na skalní ostroh Chocholka. I když přímo pod skalním ostrohem ještě byly zbytky sněhu, tak tenhle lednový výlet Jetík za úplné hrdinství nepovažuje, počasí opravdu bylo spíše předjarní.

* * *

V polovině února přišly mrazy – a docela tuhé. Noční teploty atakovaly hranici -15 stupňů, začaly zamrzat nejenom řeky, ale i Jetíkův úsměv. Ale ani tehdy nevyměkl 😀 . Když tyhle fotky zamrzlé Jizery viděl jeden Jetíkův kamarád, napsal na Facebook: „Neměl by se vyhlásit státní svátek? Jetík vyrazil v mrazu ven“.

* * *

Jetík, povzbuzen předchozími polárními úspěchy a opojen chválou, která se na něho valila ze všech stran, se na konci února konečně vydal na kýžený Valdštejn. …Když došel prosluněným městem na okraj lesa, bylo to jako by vlezl do mrazáku. Ze svahu sálal mráz a Jetík zcela vážně uvažoval, že se otočí a vzdá. …..Nevzdal. Pomalu a rozvážně začal stoupat po zamrzlé cestě nahoru k Valdštejnu. Každým dalším krokem překvapoval sám sebe. ….A najednou TAM byl. Pod hradem Valdštejn.

Když Jetík vylezl nad valdštejnský most, ozářený únorovým sluníčkem, bylo tam pocitově snad o dvacet stupňů víc než dole pod mostem.

Vědom si toho, že hmoždinky spinkaj, vydal se Jetík na skalní ostroh naproti hradu – do míst, kam se vždycky podívat chtěl, ale kam se v letní sezóně kvůli klíšťatům nikdy neodvážil. Výhled na hrad stál za to.

Sejít z ostrohu dolů nejkratší cestou, nejprve soutěskou a potom hlubokým sněhem po stráni, už ale tak dobrý nápad nebyl. Mačky a cepín by se hodily.

Pak se šel Jetík ještě podívat na jednu jeskyni, kterou nějakým záhadným způsobem nikdy předtím neobjevil, ačkoli byl na Valdštějně už „tisíckrát“ a loni na podzim byl od ní asi 5 metrů daleko 😀 .

Tady Jetík udělal zásadní chybu – nepodíval se do spár jeskyně, jestli si tam nedávají šlofíka netopýři…

Pak se ještě Jetík zastavil u Kočičí hlavy…..

……a následovala už jen nekonečná cesta domů do doupěte. Ale teď už Jetíkovi zima nebyla – hřálo ho vědomí, že překonal sám sebe, a že právě vyfotil svoje první fotky zasněženého Skaláku.

V doupěti si dal Jetík čaj s rumem (nebo rum s čajem?) a bylo mu dobře.

* * *