Drobek Mráz mi lezl pod kůži. Dřevěné stěny vagónu se chvěly v rytmu kol, které se s námi řinuly kamsi do neznáma. Tísnivý pocit bezmoci se mi zařezával do duše. Bylo nás tam jako sardinek v plechovce. Každý dech byl zápas o přežití.
Náhle vlak s nárazem zastavil.
Tma kolem nás se zdála ještě hustší. Slyšel jsem šepoty a vzdechy. Pak se ozvalo tlumené zaklepání. Dveře se s námahou otevřely a do vagonu se rvala svěží zimní noc.
„Utečte!“ zašeptal někdo.
Srdce mi bušilo jako splašené. Chvíli jsem váhal, ale šance na útěk před plynovou komorou se nesmí odmítnout. I kdyby mě zastřelili, bude to milostivější smrt, než čekat na Cyklon B. Vyškrábal jsem se z vagónu a vrhl se do noci. Věděl jsem, že musím běžet, co mi síly stačí. Za sebou jsem slyšel výstřely a zoufalé výkřiky. Mráz mi pálil tváře, ale bolest jsem nevnímal. Les byl temný a hrozivý, stromy se zdály být jako obři, kteří mě chtějí pohltit. S každým krokem jsem se propadal do měkkého sněhu, který mi ztěžoval pohyb.
Najednou jsem zahlédl malý převis ve skalní stěně. Bez váhání jsem se tam schoval. Vmačkl jsem se do úzkého prostoru, přitiskl ke studené skále a zavřel oči. Slyšel jsem vlak nabírat na síle a jeho poslední zahoukání dávalo tušit, že právě odjel. Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc jsem vyčerpaný. Mráz mi pronikal až do kostí. Zavřel jsem oči a usnul.
Probudil mě šustot. Opatrně jsem otevřel oči a uviděl před sebou dvě postavy zahalené do tmavých kabátů. V jejich očích byla vidět ostražitost, ale také soucit. Byli to partyzáni. Vysvětlili mi, že to oni otevírají poslední vagón transportu a umožní útěk těm, co o život chtějí bojovat. Řekli mi, že mám štěstí, přežil jsem jediný. Z našeho vagónu nás uteklo víc, bohužel moc pozdě a všechny tak stihli zastřelit krátce po vyskočení.
Pomohli mi zvednout se ze země, protože moje tělo bylo příliš ztuhlé a pomalým krokem se vydáváme dál do lesa. Šli jsme mlčky, často se zastavovali a poslouchali. Až u vysoké skály jeden z nich zapískal krátkou melodii a ze skalní stěny se pomalu začal vysouvat dřevěný žebřík.
Tam nahoře jsem se setkal s dalšími uprchlíky, kteří se sem dostali podobně jako já. Byli to lidé z různých koutů Evropy, spojení společným osudem. V jeskyni bylo chladno a vlhko, ale měli jsme alespoň střechu nad hlavou a jídlo. Partyzáni se o nás starali jako by byli naší rodinou.“
Válka skončila a my jsme se mohli vrátit do svých domovů. Ale doma jsem nikoho neshledal. Všichni moji blízcí zahynuli. Rozhodl jsem se vrátit do skal. Našel jsem tu lidi, kteří zůstali, stejně jako já, samotni. Založili jsme vlastní osadu, odkud jsme se vydávali do okolních vesnic pomoci lidem, jenž pomáhali nedávno nám.
Ke skalní jeskyni jsem chodil pokaždé, když jsem si nebyl jist svou budoucností. Bylo to zvláštní, ale vždy jsem odtud odcházel s pocitem, že už vím co chci a jaká k tomu vede cesta. Každý rok tu pokládám kytici lučních květin na památku těch, kteří nepřežili.
Snad se vyplnilo mé přání a jsem pohřben pod skálou, která mi dala druhou šanci na lepší život. A třeba tu někdy někdo položí květinu i mně.
Tento příběh se skutečně nestal, ale mohl by. Místo úkrytu však skutečně existuje. V Českém ráji je několik míst, kde se (nejen) za druhé světové války schovávali uprchlíci i partyzáni a lidé z okolních vesnic se o ně starali. A tohle je jedno z nich.
Vešlo se jich tam deset. Měli tam palandy s tvrdými slamníky a kus železného plátu nad ohništěm. Pro vstup a výstup používali žebřík. Ovšem jakým osudem se sem dostali a jak skončili, to nevím.
O místě jsem se dozvěděl z knížky, ale až obětavý Jetík, vydajíc se do skal, ho objevil a podělil se. Za což mu moc děkuji a přeji mu ještě hodně takových objevů 😊
Nápad jak se podívat dovnitř přišel za víc jak rok od objevu. S realizací nápadu mi pomohli kamarádi Míla, Pavel a Čaba. Za což jim moc děkuji a přeji jim ještě hodně takových objevů 😊
A díky i umělé inteligenci, že mě v tom nenechala a pomohla s příběhem a obrázky.
Nezbývá nic jiného než doufat, že takovéto úkryty již nebudeme nikdy potřebovat.
Všem, kteří v té době žili a nepodlehli silnějšímu, patří obdiv a úcta.
Ti kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.
🖤
