Pískovec čaruje: Velký Mamuťák – podruhé

Proč psát o jednom převisu dvakrát? Protože za předešlé video a fotky o Mamuťáku jsem dostal bídu, kterou jsem uznal za oprávněnou až po dlouhé době, a rozhodl se to udělat, snad, lépe. A druhý důvod byl, že archeologové přišli s metodou, která přepsala učebnice archeologie, a pomohl k sepsání knížky Hinterland, ze které čerpám a když mi dochází slova, tak i prachsprostě opisuji. Největší díky tedy patří archeologům a autorům knížky, panu Pokornému a panu Šídovi 😍

Velký Mamuťák je mimořádný v tom, že zachoval organické zbytky v hojném počtu v pravidelně přibývajícím souvrství. Konkrétně se našly zuhelnatělé části rostlin, nezuhelnatělá semena, plody, kousky dřeva, otisky listů, pylová zrna, fytolity (mikroskopická tělíska, která se vytvářejí v listech, stoncích, kořenech, květech nebo plodech rostlin), kosti obratlovců, úlomky hmyzích tělíček, ulity měkkýšů  a jako bonus bobky zvířat a molekuly sedaDNA (jedná se o novou metodu, která pomocí DNA nalezené v sedimentech zkoumá minulou biodiverzitu a ekosystémy).

Kus pískovcového masivu před hodně moc tisíce lety spadl a udělal tak z Velkého Mamuťáku útulný pokojíček 🙂 Spadlý pískovec se časem proměnil v hráz a tím znemožnil odplavování sedimentů.

Archeologové pod převisem odkryli třímetrové souvrství, které podrobně analyzovali a díky radiouhlíkové dataci se dostali do holocénu – posledních 11 tisíc let 😯

V období staršího mezolitu, 10500 – 9000 před naším letopočtem, byl intenzivně a zřejmě trvale osídlen. Pylové analýzy dokládají rozvoj rumištní vegetace (soubor rostlin, které osidlují stanoviště narušená lidskou činností). Hojné jsou nálezy kostí lovených lesních zvířat, z nichž je prý nejzajímavější tučný plch velký. Ze sbíraných rostlin převažují lískové ořechy a semena borovice limby.

Pylová analýza ukazuje naprostou převahu pylu lísky. Což vede archeology k teorii, že líska byla v růstu podporována pro její plody. Skořápky lískového oříšku byly totiž přítomny v ohništích. Pražení zlepšuje chuť a prodlužuje trvanlivost.

Zajímavá je i borovice limba, která u nás dnes již přirozeně neroste, ale v Českém ráji v době holocénu rostla a byla využívána jako potravina. Její semena byla tučná a na bílkoviny bohatá.

Před 9000 lety mezolitičtí obyvatelé Velký Mamuťák přestali trvale využívat, což způsobilo změnu ve vegetaci. Lísku vytlačila nejdříve borovice se smrkem a později se přidal dub.

Následující neolitické období, 5500 – 2200 let před naším letopočtem, se v Pojizeří usazují první zemědělci. A svá hradiště staví na rovině, vedle svých prvních obdělávaných políček. Do skal je to moc netáhne. Dostanou se tam jen při lovení a sběru.

Ale někdy 5000 let před naším letopočtem se pod Mužským přeci jen usazují první lidé a zakládají první výšinné sídliště. Hradiště Hrada.

Velký Mamuťák v té době začíná sloužit jako dočasný útulek pastevců a jejich stád. Dokazují to nejdříve sporadické nálezy trusu hospodářských zvířat. Ale nálezy zvířecích bobků jsou čím dál častější a hojnější. Archeologové mají k dispozici sedaDNA ovcí, koz, hovězího dobytka a prasat. První vrchol pastevectví ve skalách byl v době bronzové – 3300 až 1200 let před naším letopočtem. Z trusu se díky fytolitům a pylovým zrnům zjistilo, že pastva probíhala uvnitř uzavřeného lesa. V době laténské, konkrétně 400 let před naším letopočtem, jsou pod převisem nalezeny souvislé a kompaktní vrstvy trusu. Velký Mamuťák lze označit jako pravěkou salaš.

Domácí zvířata byla přikrmována letninou (usušená směs mladých větviček a listí, která se připravuje z různých stromů a keřů), prosem – které bylo pěstováno v méně kvalitní půdě v regionu, ale také jmelím 😳 Je vhodné pro vysoký obsah fosforu. Důkazy jsou opět v trusu, kdy některé bobky jsou plné pylových zrn jmelí.

Pastevecký tlak na skalní území byl tak velký, že měl za následek ještě větší odlesnění než v době bronzové a halštatské. To musela být paráda. Sedíte na vyhlídce, skály máte v celé své kráse a když je vám zima, tak se přitulíte k ovečce.

Jak moc muselo být trusu pod převisem, když tam našli i část lejnožrouta? Latinsky caccobius schreberi. V Česku vyhynul po druhé světové válce. Ale byl to druh, který obýval teplé a suché pastviny. Český ráj, nebo aspoň jeho některé části, si lze představit jako suchou, odlesněnou a vyprahlou krajinu.

Kolem roku 1000 před naším letopočtem se začínají lidé z pískovcových skal vytrácet, ale neznamená to, že zmizeli úplně. Jen je menší tlak na přírodu, což vede k opětovnému zalesnění.

Další vlna odchodů je na začátku letopočtu, kdy prakticky zaniká laténská (keltská) civilizace.

Pustá divočina však nastává během stěhování národů. Ale ani teď to neznamená, že lidé z převisů zmizeli úplně. Viděl bych to na „staromódní“ usedlíky, kteří si říkali narodil jsem se tu, tak tu i umřu. Jen příroda získala zpět nadvládu na pískovcovým světem.

Přistěhovalecká vlna se začala zvedat ve středověku, kdy se začalo s budováním hradů a pevností. Některé hrady jsou dobity, některé opuštěny a lidé je rozebírají na svá bydlení. Z lesů se opět stává divočina, kde přebývají jen zloději, či nepoddajní. Lidé do skal utíkají jen v dobách válek, protože zde nalézají úkryty. Romantika v podobě procházek a znovuobjevování přírody, je až na přelomu 19. a 20. století. Ve druhé světové válce je skal využíváno k dlouhodobému úkrytu partyzánů, odbojářů a utečenců. Po konci druhé světové války se rozmáhá turistika, tramping, horolezectví a lidí ve skalách opět přibývá. Po roce 2000 přichází vyhnání z Ráje a trampové se stávají lovnou zvěří. Dnes už jen hrstka nadšenců zanechává v sedimentu pod převisy otisk naší doby. Kdo ví, kdy a kdo se na něj podívá a jak moc se trefí do našeho způsobu života. Já děkuji trampům, že ten otisk udělali a věřím, že stále dělat budou. Velký Mamuťák svůj příběh bude vyprávět dál, ale to my už u toho nebudeme…

---

A v čem spočívá to přepsání učebnic?

Poprvé se někomu povedlo mimo arktické prostředí izolovat DNA, které se v laboratoři přetavilo v příběh jednoho převisu, skalní oblasti, části Českého ráje 😍

Dokonce se v genetickém materiálu našlo DNA člověka z doby bronzové, který měl bipolární poruchu (duševní onemocnění charakterizované extrémními výkyvy nálad, které se střídají mezi manickými (hyperaktivními a povznesenými) a depresivními (skleslými a letargickými) epizodamitěstí). Archeologové měli štěstí, že se dostali ke konkrétnímu „rozbitému“ DNA.

Metoda se stále vyvíjí, takže za pár let se můžeme, doufám, těšit na další příběhy.

---

Nekakejte pod převis,

můžete nasrat archeologa,

nebo se o sobě něco dozvíte.

😀

---

A kdo dočetl až sem, tak bude hoden ohodnotit nové video. Jestli mi někdo napíše, že z toho nepozná Velký Mamuťák, nebo si nedokáže představit, jak vypadá, tak se opiju 🍻 🍺 🍻🍻🍺🍻🍺🍻🍺🍻🍺🍺🍻🍺🍻🍻🍻🍺🍻🍺🍺🍺🍻🍻🍺🍻🍻🍻🍻🍺🍺🍻🍻🍻🍻🍻🍻🍺🍻🍻🍻🍻🍻

😉

Mějte slitování s mými játry 🥲