Dlouhé Stráně – nahoru dlouho a dolů se bojím

V batůžku mám mnoho míst, ale tohle tam překvapivě chybělo 😳 Alenka vybrala dovolenou ve Velkých Losinách a já až teď zjišťuji, že to není vůbec špatné místo.

Sonduji pivovary, hledám místa na výlet a u toho přemýšlím, jestli vzít koloběžku. A když jsem narazil na Dlouhé Stráně a nejdelší sjezd v republice, bylo jasno 😚

Den sjezdu je dnes, neděle 16.8.2026. Počasí hlásí poslední tropický den bez deště, a to si nemůžu nechat utéct. Navíc na mokrém asfaltu se mi od jisté doby nechce jezdit 🤕

Je 10 hodin ráno, na zastávce Velké Losiny, zámek, přijíždí vlak. Nechám se svést do Koutů nad Desnou. Kde je to 800 metrů k pokladně lanovky. A pak ještě půl kilometru k samotné lanovce. Už tenhle úsek mi roztahuje plíce a kapky potu se objevují nejen na čele. Za 500 peněz se nechávám vyvézt s koloběžkou na Medvědí horu. Kde je poslední šance se na to vykašlat a nebýt naštvanej 😀

Neudělám to. A pokud ani vy, tak jste odsouzeni k tomu, dát to až do konce. Protože vám bude líto vyšlapaných (kilo)metrů.

První kilák vypadá dobře, protože po něm následuje kilometrový sjezd a jsem hepy jak dva grepy. Bohužel sjezd končí prudkou zatáčkou a tak se nedá využít síla kopce naplno a do proti kopce se nechám vyvézt jen kousek. Teď už to bude jen horší. Necelé tři kilometry neustálého stoupání. Ale čas a počasí je ideální. Něco kolem poledne a sluníčko nade mnou. Nekoukám na mapu, jen si už přeji, aby to už byla poslední zatáčka a já za ní viděl ten wau pohled na horní nádrž.

Dokonce mě neláká to půlnout, kdy sjezdová trasa s označením „Kouty“ a šipkou dolů je namalována přímo v prudké zatáčce a já vidím před sebou ten kopec nahoru.

Já to přeci dám. I když si říkám jestli už to není trochu moc, ale za tamtou zatáčkou už to bude dobrý. Tak určitě 🥱

Není.

Morálka totálně upadá. Jsem něco kolem půl kilometru před vrcholem a já nekoukám na mapu a jdu tam kde vidím lidi. Omyl zjišťuji o několik desítek metrů později. Musím se vrátit!

To snad né! Končím.

Musím se vrátit. Nic jiného mi nezbude. Na křižovatce se závorou, kde jsem to zkazil koukám opět nahoru. Teď už je pozdě se vrátit. Jediné, co mě drží je výhled na Praděd. Jsi sakra tak blízko a vysoko, jestli to vzdáš, tak to nemůžeš ani nikomu vyprávět.

Skoro brečím. Zastavuji častěji než předtím. Nejde to. Nohy mne bolí, dýchání je hluboké a mám pocit, že kdyby v plicích byl pavouk, tak všechny sítě má zpřetrhané.

Kousnul jsem se, a nakloněná rovina se mění v příjemné stoupání. Dokonce se na koloběžce párkrát odrazím. Jedu, jedu pomalu, ale jedu! Vrchol nemůže být daleko. Jenže přichází další zatáčka a za ní prudký stoupák. Já už fakt nemůžu 🥹 Na ukazateli se píše „občerstvení 300 metrů“. Koukám na hodinky a počítám si, kdy bude těch 300 metrů. Teď! Sakra! Už to je 300! A já nevidím ani jeden pohozený kelímek. U všech plantážníků, kdy bude téhle tortuře konec?🥹

No nejde to vzdát, teď už ne! Poslední zatáčka vpravo a vidím boudu a kontejner s koloběžkami na zapůjčení.

Jooo! Jupí jajou! Jsem tady! Dokázal jsem to 🥳

Poprosím slečnu od koloběžek, jestli si tu svou můžu dát k ní, aby to vypadalo, že je její. Povoleno.

A já furt čekám na ten wau výhled na horní nádrž a furt nic. Všimnu si schodů, kam je zakázáno brát cokoli na čem se dá jezdit a dojde mi, že výhled bude ještě výš. Po schodech! Né, ty vole né, já to nedám. Sotva jdu. Jsem kantáre 🧟‍♀️

Počkám si, až shora nebude chtít nikdo dolů a vydám se na poslední metry. Teď se cítím jak Rakoncaj, když jde na vrchol K2. Vyčerpanej, ale šťastnej.

Posledních pět schodů, musím se zastavit. Dochází mi dych.

Aaaa uuuuuu aaaaa uuuuuu aaaaa uuuuuu aaaaaaaa uuuuuu

Jdu. Na zteč! Za vás! Morbidní bratři a sestři!

Jsem nahoře.

Hmmm, tak wau teda.

Fouká, nejdříve je to příjemný, ale posléze mi to začne vadit. Rychle přemýšlím jak to vyfotit a co nakamerovat. Zvykl jsem si na studený vítr a kochám se. Musím se kochat. Tohle kochání je přísně přikázáno. Protože ten výšlap za to přeci stál. Nebo né?

Určitě jó. Navíc tohle je jen půlka odměny. Ta druhá bude dlouhá a rychlá 😀

V kiosku beru bezinku. Chtěl jsem samozřejmě pivo, ale kdyby se něco stalo a já měl v krvi alkohol, nebylo by to dobré vysvědčení.

Jdu s bezinkou mimo lidi a pomalu se připravuji na sjezd. Nasazuji čelenku, protože nechci sůl v oku. Beru helmu, kterou jsem na sobě měl jednou v obýváku. Navlékám mikinu, protože kolem mě to bude foukat. Utahuji boty, protože při pádu se mi vždycky jedna vyzuje. A naposledy se napiju, protože dolů na pivo to je 17 kiláků.

Už cestou nahoru si všímám značek na cestě a jelikož jsem se už dvakrát poroučel z koloběžky k zemi, tak se rozhoduji je důsledně dodržovat.

Jedu, pohoda, první kopec, kde jsem před chvílí zjistil, že 300 metrů není vždycky 300 metrů, zkouším brzdy a brzdí 😊

Pak poslední pohled na Praděd na mírně nakloněné rovince 👀

A je to vole! Teď to bude sešup. Drž brzdy a pusu.

Tam kde jsem málem brečel, tak teď se dívám do očí těch co se trápí nahoru a říkám si já vím jak vám je.

Přichází první vlny na asfaltu a za nima díra. Brzdím víc než je nutno. Ale těším se z toho, že brzdy brzdí. Povolím a jsem předjet dvěma koloběžkáři. Hmmmm, tak ty si to užijí víc než já, nebo jim budu vytahovat jazyk.

Jsem na odbočce na „Kouty“ nezdá se to, ale nohy mě bolí, i když jen stojím. Někde v půlce rovinky zastavím. Protáhnu nohy, nechám chladit brzdy a dělám, že fotím a přitom se furt trochu bojím.

Silnice je stále dost prudká, víc než bych si přál, víc než se dá normálně užít. Dalo by se říct, že mé intenzivní brzdění je občas přerušeno, protože jsem si vědom, že kotouč se musí pro správnou funkci i ochladit. Nerad pouštím ty páčky brzd.

Na silnici vidím „brzdi“. Brzdím víc. Na silnici je „brzdi foto“. Zastavuji. Uff. A jdu se podívat na to foto místo. No. Nestálo za to, abych vytahoval mobil, ale přestávka přišla vhod.

Poslední prudká zatáčka a už vidím dolní nádrž.

Je tam rovinka. Párkrát se odrazím, ale nejde mi to. Nejede to. Sakra, neměl jsem zastavit hned na začátku, ale nechat se vyvést až k hrázi.

Nevadí, jdu pěšky, docela to bodne. Ať není vidět, že jsem úplně špatnej, tak dělám, že fotím a něco píšu 😀 když se ohlédnu, tak vidím, jak mě dochází i paní, co jde pěšky! Smutnej příběh.

Rozhodnu se, že ji ukážu, že na to mám a přes bolest to doodrážím k hrázi 😂

Pak už je to opět z kopce a paní mě nemá šanci vidět. Jak jsem dobrej 😂

Odtud už je cesta příjemná, užívám si to, konečně. Dokonce tak, že si všímám potoka a fotogenických kamenů v něm.

Následně dojedu k hlavní silnici, kde se koloběžka musí převést a dojíždí mne další, lepší, koloběžkáři. Cyklotrasa vede po hlavní, ale trasa vede mírným kopcem mezi chaty a následně k žluté turistické trase opět z kopce a k pokladně, kde se vrací koloběžky.

Jelikož mě se to netýká ☺️ Brzdím o pár metrů dřív u Gagi Trucku. Konečně pivo a nějaký žrádlo.

Zjišťuji v kolik mi jede vlak akorát ještě na jedno a jedu na nádraží.

Těch pár minut, než se dá vlak do pohybu přemýšlím, jestli to za to stálo, jestli jsem si to užil a jestli bych na to šel znovu. Odpovědi jsou smíšené, ale ta poslední a hlavní zní. Znova to nejdu a nejedu 😀 Ale kdybych tam nevylezl a nesjel, tak bych nevěděl, že to za to zas tak moc nestojí. Pokud máte na výběr mezi jiným výletem a tímto, volte jiný výlet.

Že je něco rekordní,

neznamená, že to je i pěkný.